Malé děti, práce, domácnost, vztah, vlastní potřeby. A na to všechno máš jeden den o čtyřiadvaceti hodinách. Není divu, že se pak cítíš jako vyždímaný hadr.
Jsem Markéta a zaměřuji se na lidi, kteří žonglují s tolika rolemi, že jim nezbývá prostor sami na sebe. Na mámy a táty, kteří mají pocit, že selhávají, i když dělají maximum. Na každého, kdo se cítí v pasti svých povinností a nevidí cestu ven.
Vím, jak těžké je přiznat si, že potřebuješ pomoct. Zvlášť když kolem sebe vidíš lidi, co to zdánlivě zvládají levou zadní. Ale nikdo nevidí za zavřené dveře. A já jsem tu právě proto, abys měl/a místo, kde můžeš být upřímný/á v tom, jak se ti doopravdy daří.
Na sezeních se věnuji pocitům přetížení, nedostatku energie, ztrátě radosti z věcí a pochybnostem o sobě jako rodiči i jako člověku. Pracuji klidně, ale s konkrétním cílem. Nechci, abychom jen kroužili kolem problémů. Chci, abys odcházel/a ze sezení s pocitem, že se něco pohnulo.
Často slýchám větu „ale ostatní to přece taky zvládají". A já se vždycky zeptám: odkud to víš? Porovnáváme se s obrázkem, který si o druhých vytváříme, a zapomínáme, že i oni mají chvíle, kdy jsou na dně. Jedno z prvních věcí, na kterých společně pracujeme, je pustit tenhle srovnávací režim a podívat se na to, jak se máš ty. Protože jen odtud se dá smysluplně vykročit dál.
A mimochodem, pokud ti teď svítí v hlavě myšlenka "na to nemám čas", tak právě proto by ses měl/a ozvat.